Galerie

Malovat jsem začal v roce 2023 - tiše, neplánovaně, jako by mi to zašeptalo samo srdce. Nikdy před tím jsem se malbě nevěnoval, snad jen kdysi dávno na školních hodinách výtvarné výchovy. A přesto se jednoho dne objevila vnitřní touha...a já ji následoval.

Jsem samouk. Učím se z internetu, ale především z vlastní zkušenosti, z každého tahu štětcem či pohybu špachtlí, z každého obrazu, který jsem maloval. A zjistil jsem něco podstatného: každý člověk může tvořit, když naslouchá svému srdci a nebojí se vykročit. Vtíravé strachy z neúspěchu či z neschopnosti nejsou překážkami - jsou jen stíny, které zmizí, když rozsvítíme světlo důvěry. Tímto chci povzbudit každého, kdo váhá, kdo v sobě cítí tichou touhu, ale bojí se jí dát prostor. Jděte za tím, co vás volá, i kdyby to znělo jako ten nejvtipnější sen.

Maluji krajiny v lehce impresionistickém stylu. Do této galerie vkládám obrazy v pořadí, v jakém vznikaly, tedy časově nejmladší obraz je umístěn nejvýše. Některé z obrazů svůj domov už našly a mnoho jiných v této sbírce nenajdete (měly svůj příběh a historii mimo tyto stránky). 

Obrazy se mohou stát součástí i vašich domovů, ale nutně nemusí, stačí když u nich zde najdete klidné spočinutí. Nebojte se využít nabídku zdarma, jen si musíte pro obraz osobně přijet (to platí i pro placené varianty).

Každý obraz je určitým druhem poselství i léčebné terapie a mluví o životě, který se nikdy nezastavuje, ale věčně proudí v tajemství přítomného okamžiku. Proto je ke každému obrazu připojeno krátké rozjímání. 

Začátkem roku 2026 jsem také vyzkoušel několik obrazů technikou tzv. litého umění, při němž se obrazy tvoří litím akrylových barev na plátno a popřípadě se ještě ručně upravují a dolaďují. Středobodem mé tvorby však zůstává malba krajiny, kde cítím největší možnosti k sebevyjádření, zvláště prostřednictvím špachtle, nástroje, který si stále více zamilovávám.

Ať je vám tato obrazová procházka chvílí zklidnění, radosti a možná i něžného doteku něčeho, co nelze pojmenovat.

Na cestě domů

Domov nemusí být místem, kam je třeba dojít, cílem na konci cesty, něco, co nás teprve čeká. Život nám občas odhaluje cosi jiného. Cesty se vinou krajinami, světla se mění, kopce se zvedají a zase klesají. A uprostřed tohoto pohybu se někdy objeví pocit, že domov je přítomen v každém kroku. Stačí si všimnout odlesků světla, šumění stromů, ticha mezi myšlenkami a prosté radosti z toho, že můžeme být. Pak se i obyčejná krajina může proměnit v prostor něčeho důvěrně známého. 

Stará usedlost

Staré zdi, střechy poznamenané časem, cesta, po níž kdysi někdo často chodíval - dnes je zde ticho, ne však prázdnota. Slunce stále dopadá na trávu a vítr se stále opírá do korun stromů. Život pokračuje svým vlastním tempem. Jako by příroda tiše převzala péči o vše, co člověk zanechal za sebou. Obraz nám připomíná, že nic nemusí být dokonalé a nové, aby to bylo krásné. Věci mají svou hloubku právě proto, že prošly časem. 

Stará usedlost může být připomínkou všeho, co jsme během života vybudovali, milovali, obývali a co jednou předáme dál. Ale stromy dál porostou, světlo bude přicházet každé ráno a cesta vede dál krajinou.

Otevřená krajina

Jsou místa, která člověka neupoutávají svým hlukem, jen tiše otevírají prostor. Krajina na obraze zůstává otevřená a spolu s ní se může otevřít i něco v nás. V otevřené krajině se není kam schovat a přece v ní člověk může cítit bezpečí, které dovoluje všemu být takové, jaké to právě je. Cesta v popředí obrazu nikam nespěchá, nevede k cíli, který by bylo nutné dobýt. Snad ani není důležité vědět, kam cesta vede, stačí chvíli vnímat volnost a dech samotného života. 

Luční cesta

Obraz zachycuje místo bez velkých událostí - jen stromy, tráva, světlo a cesta. Mysl si často představuje, že štěstí přijde až s velkým objevem nebo dosažením vzdáleného cíle. Někdy se však šťastný okamžik objevuje jako by nic, v pohledu do známé krajiny, v paprscích světla dopadajících na luční cestu. Na obraze není nic, co by volalo po zvláštní pozornosti, není třeba zde něčeho dosahovat, krajina nic nežádá, jen zve do své přítomnosti.

Kolem tohoto obrazu je velmi snadné projít jen tak, přesto však se v něm zrcadlí odraz něčeho, co prodlévá hluboko v nás.

Tiché poledne

Jsou chvíle, které kolem nás projdou téměř nepozorovaně. Nejsou tak výrazné jako východ slunce ani tak tajemné jako příchod večera. Nic velkého se neděje, žádný vrchol, žádný začátek ani konec. Jen obyčejný okamžik uprostřed dne. A přece právě tehdy může přijít něco vzácného. 

Snad si často myslíme, že nejhlubší chvíle života přicházejí ve výjimečných okamžicích - při velkých rozhodnutích, silných emocích nebo mimořádných událostech. Ale někdy se hlubina života otevře právě uprostřed obyčejnosti. Možná během krátké procházky, možná při pohledu z okna, možná při usednutí v polední krajině.

Místo, kde se nespěchá

Existují krajiny, které člověka neohromí svou velikostí či dramatičností, nepřitahují svým efektem, ale nabízejí tiché spočinutí. Možná právě takové je toto místo na obrazu. Řeka zde plyne klidně a bez naléhání, stromy se nesnaží být dokonalé, světlo mezi listovím jemně prochází a nikam nepospíchá. I obloha jako by si dovolila jednoduše být. 

Je možné si všimnout, že většina napětí v člověku nevzniká ze samotného života, ale z neustálého pocitu, že bychom měli být někde jinde (= v jiném druhu dokonalosti) - lepší, rychlejší, hotovější. Ale příroda nic takového nezná. Les nespěchá do léta a světlo nespěchá k večeru. Možná proto nás podobná místa tolik přitahují. Ne proto, abychom utekli ze světa, ale protože si zde můžeme vzpomenout, že život nemusí být neustálý boj s časem.

Průchod tichem

Tento obraz je pro mne připomínkou tichého okamžiku, kdy se člověk přestane snažit zachytit život do pevných tvarů a dovolí mu, aby proudil. Větve se rozpínají do prostoru, světlo se láme mezi listy, nic zde není dokonale ohraničené a možná právě proto působí obraz tak živě.

Klid nemusí vznikat tehdy, když mizí otázky, ale může přicházet tehdy, když už se nebojíme otevřeného prostoru přijímat vše. I obyčejná cesta lesem se tak může stát průchodem do hlubšího ticha, které tu bylo od začátku.

Naslouchání

Obraz zve do prostoru, který se objevuje, když na chvíli ustoupí hluk myšlenek. Tmavá cesta se pomalu noří mezi stromy, ozářené světlem. Tichý les na obrazu nic nevnucuje, o ničem nepřesvědčuje, a možná proto může být léčivý - je připomínkou, že i uprostřed nejistoty existuje něco jemného a stálého, co člověka vede dál. Zde nemusíme být dokonalí, zde lze na chvíli odložit své role a tiše spočinout, zde je možno bytostně naslouchat samotnému životu. Obraz Naslouchání je pozváním do uklidňujícího ticha, které léčí.

Tyrkysové ticho

Lesní prostor tě zve, abys na chvíli přestal být tím, kdo hledá, a stal se tím, kdo vnímá. Dva stromy v popředí vytvářejí tichou bránu, za níž se svět zjemňuje. Světlo sem neproniká prudce, je rozptýlené a jemně laskavé. Vodní hladina nepřitahuje svou dramatičností, ale svým klidem a hloubkou. Jako bychom se dívali do tyrkysového zrcadla, které nemá potřebu odrážet věci zvenku. Je to jakási připomínka, že pod vrstvami myšlenek, snah a příběhů existuje tiché jezero, které nic nepostrádá. Celý obraz je možno chápat jako stav, kde i nedokonalost je přirozenou součástí harmonie. Není zde žádný zvláštní důvod, aby se věci děly, věci se zde jenom dějí.

Tanec zrození

Jsme svědky kosmického pohybu, který hledá tvar. Koncentrovaná energie vystupuje ze svého místa a proudí ve všemožných barvách. Jednotlivé proudy se stávají magmatem života. Je to jakýsi puls srdce, které říká: tady a teď. Tvořící se buňky v dolní části obrazu jsou zárodky nového řádu, jsou to mikroskopické světy, které se rodí uprostřed víření.

A úplně dole se nachází bílý pás, otevřené ticho, podlaha či parket, na němž se může odehrát tanec zrození. V jeho rytmu se skrývá tlak i uvolnění, hmota i světlo. Zrození nemusí být vždy jemné, ale je vždy pravdivé. A tato pravda tančí a nedá se zastavit.

Strom, který proudí

Na první pohled vidíme pevný strom, ale při delším pozorování jako by se hmotná struktura stromu rozestoupila a ukazují se vrstvy pod povrchem vnější reality. Jsme svědky živoucího proudu bytí, který je v neustálém pohybu.

A možná se také díváme na vnitřní strukturu člověka, nesoucího světlo i temnotu, ale stále spočívajícího v samotné ose života, i když se všude kolem může rozprostírat chaos.

Obraz mluví o kosmickém i geologickém procesu, v němž je utvářen svět se všemi věcmi a bytostmi. Díváme se na strom, který proudí.

Křídla v prázdnotě

Obraz vznikl na zlatém poli, které představuje prázdnotu plnou možností. Ve zlatavém prostoru se nacházejí různé otisky - drobné nerovnosti, jemné vlny, prohlubně a rýhy. Jsou to náznaky toho, že prázdnota je živá, že i ticho má svůj reliéf, že i světlo má svou strukturu. Obraz tedy není hladkým a dokonalým tiskem, ale nese známky surového procesu.

Střed obrazu je místem, kde se rodí tvůrčí napětí. Zde se rozevírají tajemná křídla. Jsou to proudy a siločáry věčného bytí. Kosmicky by se dalo říct, že jde o zrození galaxií, o spirálový vír, který se rozpíná, aniž by ztratil střed.

Křídla nejsou útěkem z prázdnoty, jsou jejím vyjádřením - prázdnota se sama vydala do pohybu, do láskyplného letu v prostoru všehomíra. 

Tyrkysové zjevení

Na tomto obraze se čas stává viditelným. Jedna vrstva na druhé, barvy se kupí na sebe v kouzelné harmonii, jako by před našima očima povstával svět. Kdybychom dokázali rozříznout horu, viděli bychom totéž: paměť tlaku, tepla a pohybu. Tyrkysová barva je světlem, které proniká hlubinou. Každý minerál se svými žílami je stopou rozhodnutí, které se odehrálo beze svědků a přesto utvářelo tvar reality.

Když se díváme na obraz dostatečně dlouho, začne mizet rozdíl mezi mikroskopem a dalekohledem. To, co vypadá jako řez minerálem, je zároveň mapa galaxie. To, co připomíná vlnu oceánu, je zároveň spirála času. Geologie a kosmos jsou součástí téhož pohybu. Tento obraz vypráví o tom, že všechno, co existuje, je současně staré i nové, vše je neseno jedinečným proudem, který drží při životě i každého z nás.

Krev světla

Vínové proudy připomínají krev - ne jako zranění, ale jako vyjevení toho, že vše je živé. Bílá barva představuje světlo, které si razí cestu skrze hustotu, podobně jako vědomí prochází vrstvami paměti. Obraz není krajinou, kterou pozorujeme zvenčí, je to spíše vnitřní řez existencí, jakási geologie duše. Každá jemná žilka je stopou pohybu, který se nevrací - je přesně takový, jaký měl být. Barvy se nesrážejí, spoluexistují, vytvářejí tvary, které nikdo neřídí a přesto drží pohromadě v úžasném souladu. Možná takto vypadá život, když ho na chvíli přestaneme opravovat. Proudí, mění se, nese nás. A pod vším tím pohybem je ticho, které se nemění.

Na obraze se děje něco dřív, než vznikne nějaký tvar. Je zde proud, o němž nevíme, zda je zrozením nebo návratem. Jako by se otevřela vnitřní vrstva světa - teplo, tlak a klid pod povrchem. Obraz nám říká: nic není hotové, vše se právě stává. Divák stojí uprostřed procesu a tento proces ho na chvíli přijímá. 

Zlaté hory

Tento obraz otevírá cestu do geologického tajemství. Zemská kůra v sobě nese záznam o procesech, které trvaly miliony let. Geologie učí, že hory nejsou postaveny. Byly vyzdviženy tlakem a žárem z dlouhého mlčení pod povrchem. Jako by země na okamžik zapomněla na svou tíhu a dovolila si růst směrem ke světlu. Zlato zde představuje barvu energie, která prošla temnotou a neztratila jas. Zlato je vzpomínkou na explozi a oheň vesmíru, který se rozhodl zazářit. Když se díváš na tyto hory, díváš se na zpomalený záblesk kosmu.

Každý vrchol je okamžik, kdy hmota řekla prostoru své ano. Vše se děje v zájmu celku, všechny síly spolupracují. A také každý člověk nese svou geologii světla - vrstvy zkušeností, tlak času a někde uvnitř tiché zlato, které se nekazí. 

Otevřený les

Obraz představuje motiv lesa jako prostor klidu a otevřenosti. Světlo se stává součástí lesa, protože mu nic neodporuje. Měsíční třpyt se neprolamuje do lesa silou. Jako by se les na okamžik nadechl a dovolil světlu vstoupit. A když vstoupí, všude se rozlije klid. Také ty můžeš zůstávat v tomto otevřeném prostoru míru a světla. Tvé myšlenky mohou proudit v jakémkoliv množství, stromy je nezastavují a světlo je nehodnotí. Vše, co tě tlačí, zde může být takové, jaké to je. Spočívej, spočívej, spočívej.

Než přijde myšlenka

Tento obraz vznikl v tichu, které předchází myšlení, začal povstávat v okamžiku, kdy bylo možné přestat tlačit a dovolit, aby se věci děly sami. Jemná krajina jako by se rozpouštěla v barvě a světle. 

Obraz ti nabízí zastavení bez otázek. Není zde příběh ani symbol, obraz nevysvětluje a nesnaží se vzbudit dojem. Je to otevřené pole přítomnosti. Síla obrazu spočívá v tichu, které nechává prostor pro dech, pro vnímání, pro návrat k sobě. Pokud s obrazem zůstaneš déle, možná zachytíš klid, který se v tobě postupně rozhostí. A to je vše, co obraz nabízí.

Starý strom

Před tebou se vine úzká stezka. Nikdo ji nebudoval, jen čas a kroky těch, kteří tudy prošli při hledání sebe samého. Cesta je měkká, někde se leskne světlem po dešti a ty po ní kráčíš s jemným rytmem dechu. Přicházíš k mohutnému stromu, starému a moudrému. Jeho kmen je popsaný časem, je zvrásněný jako lidská tvář, která se dlouho dívala do světa a naučila se mlčet. Zastav se u něj. Dotkni se jeho kůry a nech ruce, aby vnímaly sílu, která jím proudí. Cítíš ji? Ta síla proudí i tebou. Nacházíš kořeny svého života: v zemi, v lidech, ve chvílích, které tě formovaly. Posaď se pod strom, země pod tebou se nadechuje, cítíš proud samotného života. Zůstávej chvíli v tomto spojení, vše, co jsi hledal, je tady. V hlubině země odpočívá klid, který nic neruší. A nahoře, v zelené koruně, se rozlévá světlo - laskavé a nekonečné. Strom tě učí, že růst znamená vnímat své kořeny a přitom se otevírat nebi. 

Klidná řeka

Voda této říčky je v pohybu, ale i přesto klidná. Učí nás, že v životě se můžeme pohybovat vpřed s lehkostí, aniž bychom ztráceli vnitřní ticho. V hloubce vodního zrcadla se setkává obloha s tvým srdcem. Všechno kolem tě objímá: stromy, vůně mechu, šepot listí i vzdálené světlo. Zelené listoví se mísí s tvými myšlenkami, které se uklidňují v proudu zářivých paprsků z jiného světa.

Sedíš na břehu té řeky a kmeny vysokých stromů ochraňují rovnováhu a hluboký mír v tvém srdci. Není třeba žádného velkého uvažování, žádných slov, jen nádech a výdech, jen být. Vše nepotřebné je pryč a zůstává pouhá přítomnost. Jsi opět doma. 

Lesní tišina

Obraz tě zve do své tiché svěžesti. Klidná voda i hra světel uprostřed pučící vegetace jsou zde pro tebe. Můžeš zde mlčky spočinout a propustit všechnu bolavou hlučnost světa. Jako by se zastavil čas a les kolem tebe dýchá tichem prozářeným věčností. Posaď se na břehu a vnímej, jak se země a nebesa setkávají v jediném okamžiku. A jako voda odráží stromy a nebe, i tvá duše je zrcadlem lásky, která tě přesahuje.

Jako bys seděl v živém zeleném chrámu a průzor mezi větvemi stromů je okno, jímž proudí božské světlo. Celý prostor ti připomíná, že jsi součástí něčeho většího, něčeho, co tě nese, co tě nesoudí a co tě bezmezně miluje.

Strom života

Skupina stromů se pne vzhůru jako sloupoví chrámu. Ve světle zapadajícího dne se rozlévá pokoj. Cítíš, že jsi součástí všeobjímající svatyně života. Usedni ve stínu tohoto stromoví a uvolni se. Obraz tě zve: "Spočiň ve svém středu, zapusť své kořeny do země a pozvedni svou mysl k nebi." 

Kořeny stromů pronikají hluboko pod zem, do tajemného prostředí živoucí síly, která pulzuje také v tobě. Rozvětvené kmeny ukazují, že život není jednosměrný. Každá větev jde svým vlastním směrem a přesto všechny patří k jednomu tělu. I ty můžeš jít svou cestou beze strachu z odloučení.

Není zřejmé, zda jsou na obraze dvě různá stromoví, vzájemně se proplétající, nebo je to jediný organismus. Ať už to je jakkoliv, strom života - věčně tryskající pramen božství - zahrnuje vše, nic není vyloučeno či opomíjeno. I zdánlivě bezvýznamný suchý kmen nebo uvadlá větev mají své místo v běhu událostí. Každá věc, svěží i suchá, příjemná i nepříjemná, má v našem životě svůj účel a je součástí dokonale harmonického celku.

A tvé srdce se stále dotýká tohoto věčného pramene, jenž napájí všechny bytosti a světy. Ať jsi kdekoliv, neseš v sobě živé božské stromoví - z něho vyrůstáš a od něho dostáváš vše, co k životu potřebuješ. 

U dvou remízků

Uprostřed obrazu se vine malá říčka. Voda v ní stále plyne, aniž by se ptala, kam vede. Její jistotou je samotný pohyb, tiché následování přirozeného směru. Když se na ni díváš, cítíš, že tvůj život má podobný proud. Někdy je úzký, plný zákrut a kamenů, ale vždy plyne. A voda tvého života vždy najde cestu pro svůj pohyb, najde ji i tam, kde to nečekáš. Nepotřebuješ ji kontrolovat, ona sama ví, kudy jít. Dovol své řece, aby tě nesla. Ponese tě kolem svěžích stromů, zelených remízků života. Tam nabereš sílu a vyhladíš ostré hrany bodající ve tvé duši. 

Naslouchej stromům i vodě. Jsi obojím. V tobě je pevnost i plynutí, kořeny i otevřenost, ticho i pohyb. V tobě žije samotný život, zářivý a nespoutaný.

Zlatý klid

Zlatem zbarvená záře se rozlévá široko daleko. Jako by chtěla obejmout každé pole, každý kopec, každý stín. Všechno, co by se mohlo zdát malé a bezvýznamné, se v této zlaté náruči světla stává součástí velkého majestátu. Ta zář klouže i po tvé tváři, po tvých ramenou a rukách. Nekomanduje tě, do ničeho nenutí, jen tě jemně zahřívá. Nahoře vidíš pohyb nebes. Mračna se vlní jako tiché myšlenky, vypadají majestátně až hrozivě, ale nechtějí tě ovládnout, ve skutečnosti se pouze lehce vznášejí. Nebe nespěchá, země nespěchá a ty... také nemusíš. Vše je, jak má být.

Před tebou se rozprostírá široký obzor. Nejsou zde žádné ploty, žádné omezující zdi, jen otevřená večerní země, klidná a prostorná, bez ambicí a bez volání o pozornost. Každé světlo i stín zde mají své místo, nic není chybou. A ty zde stojíš a nasloucháš. V paprscích zlatého světla slyšíš: "Jsi milován bez podmínek, jsi milován proto, že jsi." 

Cítíš, že jsi součástí obrazu. Stáváš se pastvinou i zlatou září, jsi stínem křoví i teplem v hloubi údolí. Dotýkáš se nekonečna.

Schody ke světlu

Před tebou se otevírá ztišený dýchající les. Jako by to ani nebyla krajina, ale okamžik mezi světy. Cesta s kamennými schody připomíná nit lidského života, někdy tvrdou, někdy kluzkou. Schody stoupají k cíli, který je přímo před očima. Cílem je světlo, velmi vábivé světlo, které proráží koruny stromů jako teplý dotek milosti. Světlo je klidné a konejšivé. Je vědomím, které tě zve k sobě. Říká: "Pojď dál, tady máš útočiště." V přítomnosti toho světla všechna tvá bolest i otázky ztrácejí svou naléhavost, všechno se srovnává a nachází soulad.

Obraz je odrazem tvého stavu, kdy se přibližuješ světelné komnatě ve svém srdci. V záři té komnaty dýchá samo božství, tvůj domov a tvůj štít. Zůstávej chvíli v té záři. Nechej, ať prostoupí celé tvé tělo, ať se usadí ve tvé hrudi a uvolní napětí v ramenou. Tady jsi celý, v náruči života.

Starý srub v tichu lesa

Země i stromy vdechují krásu zlatého světla. Volně kráčíš po měkké trávě ke starému dřevěnému srubu. Jeho dřevo je ošlehané časem, ale stále pevné. Stojí tu jako tichý svědek, je součást příběhů, které nikdo nevypráví. Všechno kolem v klidu dýchá - vlhká půda, pryskyřice stromů i mech. Zůstaň stát a chvíli buď jen tak. Starý srub tvůj příběh zná.

V okolí tiše plyne řeka. Její hladina zrcadlí nebe i stromy, svět nahoře i svět dole se spojují. Posaď se u břehu a sleduj třpytivé odrazy, jako by šeptaly zprávy z jiného světa. Cosi se odráží i v tobě. Je to jemný a téměř nepostižitelný obraz, který jsi důvěrně znal jako dítě. V tom obrazu jsi přijímán bez podmínek a milován bez hranic. Postupně splýváš s tímto místem a rozpomínáš se. Tvé tělo je volné a tvé srdce pomalu rozevírá svá křídla. 

Toto místo je na obraze i v tobě, je vnitřním prostorem bez tlaků a depresí. Zde máš svůj domov, který jsi nikdy neztratil.

Pod ochranou nebes

Nebe se rozprostírá nad krajinou v divotvorném pohybu. Jakoby vše bralo pod svou ochranu, včetně nenápadné pěšiny vinoucí se mezi stromy. Obdarovává ji světlem, barvami a klidem. A ty jsi najednou na té cestě a kráčíš po ní plný důvěry. Nikdo tě při tom nekárá, nikdo nevyžaduje výkon, jdeš bez napětí. Zářivá oblaka sesílají své požehnání. To padá až do hlubiny tvého srdce a naplňuje tě pocitem naprostého bezpečí. Cesta, po které jdeš, už není jen prostorem pro pohyb, ale místem láskyplného doteku a spojení s věčností. Nebesa nad tebou bdí.

Tento obraz na tebe netlačí, nežádá tvé rozbory a vysvětlení, nežádá tvé odpovědi na vše možné i nemožné. Jen říká: "Jsem tady s tebou." 

Pod horou ticha

Kraj, na který hledíš, nevolá po dobytí, po fyzickém výkonu a úporné námaze, po zdolání další laťky. Nejsi tu jako ten, kdo něco musí zvládnout a vyřešit. Hora, která se tyčí v mlhavém podhůří, není výzvou k urputné pouti. Je připomínkou, že všechno veliké, majestátní a pevné už máš v sobě. Nemusíš nikam spěchat. To, co hledáš, už dávno máš.

Strom v popředí ti dává prostor být sám sebou. Učí tě odvaze stát na jednom místě a nechat plynout vše ostatní. Stezka, která se kolem stromu vine, není cestou vpřed, je cestou dovnitř, do nitra obrazu, do nitra hory, do nitra tebe. Klidně si sedni pod ten strom a nechej se ovinout úlevným tichem, které se zvedá z pozlacených polí tak jako mlha u úpatí hory. Ta hora už není překážkou či nedostižnou metou, ale je v tobě domovem, který tě konejší jako strom, pod kterým sedíš.

Samota hory i samota stromu, jejich síla i vznešenost jsou součástí příběhu, který se odehrává ve tvém srdci. Jsi doma.

Stezka mezi břízami

Sluneční paprsky laskají krajinu svým světlem. Nic zde netlačí, nic nezraňuje. Sedni si do trávy, opři se o kmen břízy a zavři oči. Slunce se rozlévá mezi listy a padá na tvou tvář. Svět se probouzí a probouzí se i tvé srdce. Začínáš slyšet hlas uvnitř. Je jemný jako dotek světla na kůře stromu. Říká ti: "Nespěchej, jsi na cestě, i když zůstáváš stát. Jsi milován, i když nic nekonáš." Tvé myšlenky se zpomalují, jako by je něco objalo. Prochází tebou laskavý proud. Už se nemusíš chránit a bojovat o své místo, tady tě krajina zná a přijímá tě.

Otevři oči a pohlédni do dálky. Nevidíš cíl, ale cítíš směr a to stačí. Bílé břízy stojí jako andělé, ochranitelé. Jejich bílé kmeny jako by nesly světlo pro tvou cestu. Sedíš na kraji stezky, která se třpytí v slunci. A závoj mezi světem a věčností se stává průsvitným. 

Lesní stezka v jasu

Kráčíš lesní krajinou, kde světlo běhá po mechu i stromech. Nacházíš se v chrámu beze zdí, v prostoru, který volá do nebe. Tiché sloupy stromů nesou klenbu klidu. A všude to světlo jako zářivá mlha.

Usedáš a vdechuješ tu svěžest lesa, lehkost živoucího bytí, ticho samotného Boha. V tom tichu tichne všechen hluk, rámus, který tě tak drtil. Vše je v míru a harmonii. Mlčení stromů tě uzdravuje. Jsi v chrámu, kde promlouvají pouze srdce.

Stromy se pnou vzhůru, ke světlu. A světlo padá dolů, ke stromům. Vše si jde naproti, vše existuje v láskyplných silách, v proudech něžnosti, v polibcích života. A ty cítíš, že jsi součástí těchto blahodárných sil a tvé srdce tryská vděčností.

Pod ochranou stromů

Jsi svědkem jemného soumraku, v němž nebesa oblékají svůj oranžový háv. Díváš se klidně mezi dnem a nocí, mezi činem a spočinutím. V té mezeře mezi protiklady je cosi stálého bez jakékoliv změny, zdroj všeho. Sedm strážců tady pevně stojí, střeží cestu, která vede k tomu zdroji. Šeptají ti v hloubi srdce: jdeš správně, chráníme tě. Díváš se do jejich korun, kde listy tančí ve světle zapadajícího slunce. Víš, že jsi v bezpečí.

Stezka se klikatí, ale v tobě se všechno narovnává, stezka se ztrácí v dáli, ale v tobě je všechno zřejmější. Hluboko uvnitř tebe zpívá chór andělů strážců a ty víš, že nikdy nebudeš opuštěn.  

Strom ve světle naděje

Cesta se vine zelenými travinami, nikam nespěchá. V dáli roste mohutný strom, je jako dávný přítel, který čeká. Nad hlavou máš nebe plné pohybu, mraky jako by si zatancovaly ve třpytivém světle. Představ si, že kráčíš po té cestě. S každým krokem roste svoboda v tvé duši. Došel jsi ke stromu, opři se o jeho kmen v útrobách větví a dýchej zhluboka.

Nedosáhl jsi konce cesty, ale došel jsi k bodu zklidnění, na místo, kde se vše uspořádává podle zákona harmonie. Všechno zde spočívá v tanci ticha, vše je tak přirozené i slavnostní. To, co vším prostupuje, co vnímáš jako hravé dovádivé světlo, se nazývá naděje.

Sluneční volání

Jako by hory samy vydychovaly zlatý dech. Zvou na cestu, která září stejným jasem. A ty na té cestě stojíš a díváš se k horám s úžasem. Začínáš sám zářit tím světlem hor. Každý dotyk paprsků světla tě uzdravuje. Zakoušíš živoucí bezpečí, světelnou náruč milosti a tvůj dech je klidný.

Pomalu kráčíš vpřed a cítíš, že milost je všude - vpředu i vzadu, nahoře i dole. Její přítomnost zaplavuje tvé srdce. V tom bezpečí světla vnímáš sám sebe jako nikdy předtím - víš, že jsi utkán z paprsků slunce, které nezapadá. A to slunce, ze kterého pocházíš, tě volá k sobě, do svatého společenství. A ty jdeš za tím voláním stále více uchvácen a milost Boží jde s tebou.  

U jezera tichých stromů

Obraz tě zve do míst, kde není třeba hledat žádné slovo, jen se posadit... a být zde. Jsi u vodní hladiny, kterou nic neruší. Žádný vítr, žádný pohyb, jen tiché zrcadlení. Nezřetelný odraz stromů ve vodě zjevuje sílu jejich mlčení. Stojí tam, kde mají být, nepokukují po zítřku, neptají se proč. Mlčí a přesto mocně promlouvají. Jakoby přitahovaly zájem samotného nebe, které naplňuje vzduch elektrizující silou.

Posaď se do trávy k těm stromům a sleduj tu klidnou hladinu, v níž můžeš uprostřed obrazů mlčících větví zahlédnout sebe samého. Voda je tichá, stromy jsou tiché, ty jsi tichý. A v tom tichu se cosi nádherného otevírá. A to stačí.